Svatojakubskou cestu jsem nešla poprvé, avšak tentokrát jsem se na ní vydala z portugalského Porta. Na zádech desetikilový batoh a před námi 250 km. S radostí a lehkostí jsem šlapala kilometry portugalských pláží. Do tváří nám šlehal studený vítr a cestu provázeli pravidelné zastávky s pravou voňavou kávou, která se tak dobře vaří jen v těchto končinách. Jemná portugalština dokreslovala obraz příjemného oceánského oparu, který byl stále tam, po levé ruce, jako by člověk kráčel vedle starého známého, který svým mocným burácením dával najevo, že je tu, a že dává sílu.
Jeho přítomnost po čase vystřídaly eukalyptové lesy jejichž omamná vůně nás nesla až do Španělska. Po studeném větru, přišel horoucí dech z hor, prašné cesty, kopce i silnice lemující industriální zóny této země. Cestu jsme už zdaleka nemíjeli tak lehce avšak pobízelo nás vědomí zbývajících kilometrů. Portugalci…tak vzdálení a tolik blízcí svou melancholickou esencí, svým jemným nenuceným způsobem života, tak prostým a zároveň krásným, jako rytmy jejich tradiční hudby Fado… Španělé, sídlící hned za rohem, tolik hluční, divocí a okázalí.
Kolik se toho může stát a co všechno člověku běží hlavou, když si kus země podrobí chůzí a deseti dnům svého času na místo třem hodinám v autě, to už nechám na vaší fantazii. Jen sdílím to, co jste možná již mnohokrát slyšeli, ale zažít to a dojít k té pravdě sám za sebe nese v sobě zcela jiný potenciál a zkušenost. To, že cesta je lék, cíl a smysl, že v nás probouzí nesplněné sny, víru v dobro, a že nás učí kým a proč tu jsme. A za tuto příležitost děkuji a vřele doporučuji každému, kdo věří, že cesta je vždy mnohem krásnější než cíl.
Autorka: Magdaléna Víchová, učitelka angličtiny
