Tereza Macíková studuje prvním rokem hru na housle na pražské konzervatoři. Splnila si tak svůj dětský sen. „Bez hudby bych nemohla žít“, svěřuje se. Co jí dala waldorfská škola? Na co nejraději vzpomíná?
Proč jste se rozhodla jít právě na konzervatoř?
Od malička mě zajímá hudba a tanec. Nejprve jsem zvažovala taneční školu. Pak jsem ale uvědomila, jak je taneční škola časově náročná. Nezbyl by mi čas na moje milované housle. Znám se. Vím, že bez houslí nevydržím. Tak jsem se rozhodla pro hudební konzervatoř a tanec zvládám při ní.
Co Vám waldorfská škola dala? Co nejvíce dnes využijete?
Na waldorfské škole jsme se učili prožitkem. Tyhle zážitky si sebou nesu a často se mi na konzervatoři vybaví. Například při hodinách dějepisu vzpomínám na olympiádu v 5. třídě a dramatizaci Odysea.
Waldorfská škola mi pomohla se otrkat. V 8. třídě jsme museli zvládnout prezentovat ročníkovou práci. To byla pro mne jedna z nejtěžších zkoušek vůbec. Díky této zkušenosti teď zvládám prezentovat svoji práci na Konzervatoři v daleko menším stresu.
Na co nejčastěji vzpomínáte ze života na waldorfské škole?
Vzpomínám na školu moc ráda. Všechno, co jsem se naučila, jsem zároveň prožila. Pamatuji se, jak jsme ve 3. třídě obdělávali pole, hodně mě to bavilo. V 6. třídě si vybavuji Rytířskou slavnost a celou její přípravu (meče, básně, šaty..). Největším zážitkem v 7. třídě byla pro mne návštěva Anglie. Mé nejčerstvější vzpomínky se týkají 9. třídy. Nacvičovali jsme divadelní představení Drak. Velkým zážitkem bylo pak vystoupení v Divadle Járy Cimrmana. Také jsme jeli se třídou na vodu a v rámci epochy o dějinách umění jsme navštívili Florencii.
Všechny ty zážitky nás hodně spojili. Byli jsme skvělý kolektiv a měli jsme úžasné třídní učitelky. Waldorfská škola je v tomhle výjimečná. Učitel má ke každému žákovi výjimečný a blízký vztah a je mu skutečnou oporou.
Čeho chcete v životě dosáhnout?
Chtěla bych dělat to, co mě baví. Ráda bych našla ve svém životě prostor pro obě moje lásky – hru na housle i tanec.
