Jak dítě podpořit, aby zvládlo období pandemie a souvisejících restrikcí? Co se v dítěti odehrává? Jak mohu jako rodič pomoci svému dítěti zvládnout tuto krizovou situaci? Toto jsou otázky, které si v dnešních dnech klade řada rodičů. Doba pandemie trvá již prakticky rok a s ní na náš život dopadla řada omezení. Těmito omezeními trpí především děti.
Zeptali jsme se Mgr. Ing. Pavly Bejšákové, waldorfské třídní učitelky na ZŠ Dědina, co by rodičům v této době poradila.
Jak pomoci dětem zdravě zvládat distanční výuku?
Dítě v této době, potřebuje opečovat, zahřát, proteplit hřejivou lidskou schránou. To je pro dítě zcela primární potřeba, na stejné úrovni jako jíst, pít a spát. V této podivné době, kdy na lidi dopadla tíže jako těžká temná deka, by si měli rodiče tuto primární dětskou potřebu denně oživovat ve vědomí. Pro menší děti je to tělesný kontakt, pro větší děti vřelý lidský zájem. To, co děti teď nejvíce ocení – je čas a opravdový zájem rodičů. Přišly o teplo, které během dne získávaly z lidských kontaktů – se spolužáky, učiteli, kamarády od rána až do odpoledního příchodu domů. Teď sedí u počítače – dny, týdny, měsíce.
Jak se mohou děti dostat ven z pod té temné deky?
Dětská duše touží po vyrovnání tíže lehkostí. Příroda, pohyb, umělecké tvoření, humor, setkávání s kamarády. To vše může pomoci vyrovnat dusivou tíži potřebnou lehkostí! A co ještě může pomoci? Rytmus. Zachovat dětem jakýs takýs denní či týdenní rytmus. To dává současnému životu, který je najednou jako řeka rozlitá z břehů, bezpečné mantinely, ale působí taktéž oživujícím, občerstvujícím vlivem. Dítě je rytmem neseno a má se na co těšit. A co se děje s dítětem, pokud mu dospělí neumožní zažívat hranice a rytmus? Bezbřehost je velkým zlodějem životních i psychických sil.
Můžete vysvětlit, jak působí na dítě hranice?
Představte si, že by se vaše duše rozlila jako voda do okolí. Nic by ji nezastavilo, rozplynula by se a ztratila někde ve světě. Ani opačný extrém není zdravý – přílišné zatuhnutí, svázání do kozelce. A tak je to opět o vyrovnávání, ve waldorfské pedagogice tomu říkáme svoboda v rámci hranic. Hraniční oblast se postupně rozvírá a uvolňuje. Indiáni mají krásné přísloví: Dejte dětem pevné kořeny, abyste jim v dospělosti mohli dát křída. To je přesné. Dítě bez hranic nemá v dospělosti dost síly a odvahy letět daleko do světa. A dnešní podivná doba přeje bezhraničnosti. Někteří rodiče to vysvětlují „respektujícím přístupem“ ke svobodě dítěte, jiní jednoduše na děti nemají čas a energii, a tak je nechají „na volno“.
Co se asi v této době děje v dětské duši?
Co se děje v té které dětské duši nemůžeme vědět. Některé děti působí apaticky, jiné vybuchují a boří byt. Mnohé děti mohou konečně celé dny sedět u počítače a rodiče už mnohdy nemají sílu jim nabídnout jinou alternativu. A není divu, sami mohou zažívat existenční i existencionální starosti. Z mého pohledu tato doba vyžaduje od dospělých učinit několik zásadních rozhodnutí. Jedním z nich je rozlišit, co je primární a co sekundární. Biblickými slovy – co je věčné, a co časné.
Co je pro vás primární?
Vše, co je lidské. Vřelý lidský kontakt, lidské setkávání, sdílení, lidský dotek, humor a smích, umělecké tvoření, zpěv, radost …
Jak zdravě provést dítě tímto obdobím?
Z mého pohledu je tím zásadním vnitřní postoj blízkých dospělých. Tedy rodičů a učitelů. Pokud oni disponují jakousi základní vnitřní ukotveností a nadhledem, umím si představit, že děti provedou touto situací lehce a možná dokonce s posilujícím efektem.
Co působí nejvíce destruktivně?
Tendence posledních měsíců vedoucí plouživě ke ztrátě lidskosti. Strach z lidí, z lidského kontaktu, z lidského doteku.
Na větší děti může působit velmi destruktivně rozpor, který vnitřně zažívají. Na jedné straně vládní opatření, vnější autorita, kterou je třeba respektovat. Na druhé straně vše, co jsme se dosud ve škole učili ve výchově ke zdraví. Je třeba dětem nějak vysvětlit, že všechna tato opatření sice působí proti jejich vitalitě, proti jejich imunitě, ale jejich smyslem je solidarita se zdravotníky a ohroženými skupinami obyvatel. Oříškem je zmírnit tento rozpor, který jakoby trhá dětskou duši, pokud se postoj rodičů zásadně liší od postoje vládních elit. Připomíná mi to živě rozpor, který zažívaly děti v době totalitní historie naší země.
Jak může dospělý pomoci dětem tento rozpor překonat?
Děti více než kdy jindy teď potřebují studenou lavinu příkazů a zákazů profiltrovat přes citlivou duši nejbližších dospělých. Proč? Protože dítě ještě nedisponuje silou „JÁ“, díky níž člověk dokáže poodstoupit, dokáže vidět za horizont, má organizující schopnost. Proto dítě nutně potřebuje, aby se dospělý stal blízkým průvodcem svého dítěte, stál vedle něj jako jakési „zástupné JÁ“, stejně jako stromek potřebuje kůl, podél něhož může i ve vichřici bezpečně a rovně růst. Jinak může být duše dítěte, zcela vnějškově nepozorovaně, zchaotizovaná, ustrašená, podchlazená. A to v období, kdy má v bezpečné a vřelé ochranné lidské schráně probíhat zdravý vývoj dítěte. V této primární oblasti reálně hrozí traumatizace a vývojová retardace. Obsáhnutí učiva je zde zcela sekundární.
Jak být dobrým průvodcem dítěte krizovou situací?
V antropologii jsme se v 8. třídě učili, že člověk se rodí nehotový, jako malý měkký uzlíček zcela odkázaný na péči dospělých. Základní lidské schopnosti, kterými se liší od zvířat – vzpřímená chůze, řeč a myšlení – jsou v dítěti přítomny zatím jen jako vlohy. Jestli je uskuteční, závisí na prostředí, v jakém vyrůstá. Z případů vlčích dětí víme, že dítě potřebuje lidský vzor, z něhož napodobováním a jakousi resonancí teprve uskutečňuje svou lidskost. U dětí, které vyrůstaly se zvířaty, kosti osifikovaly dle potřeb zvířecího života (běhání po čtyřech), narostly jim ostré řezáky, hrtan se přizpůsobil zvířecímu dorozumívání. Nastala nevratná fyzická i mentální retardace. Tyto případy jsou známé a běžně dostupné.
Jako lidský vzor působí dospělý na dítě až do dospělosti, kdy roli dospělého průvodce přebírá vlastní „JÁ“ mladého člověka. Svým lidským postojem, svým „JÁ“, tedy dospělí působí na děti formujícím způsobem více, než by si možná přáli. To od nich vyžaduje velkou zodpovědnost.
Jak se s takovou zodpovědností vyrovnat?
Není to zas tak fatální! Děti jsou ze své přirozenosti k dospělým velmi tolerantní! Vědí, že i dospělí jsou ve vývoji, na cestě. Je obdivuhodné, jak jsou ochotny stále znovu a znovu všechna selhání dospělých okamžitě odpouštět. Je to pro ně sebezáchovná přirozenost. Ale přesto v hloubce své duše velmi touží po tom, aby dospělí byli pro ně vzory hodnými napodobování a následování. Zcela zásadní je, aby dospělí sami usilovali o vývoj, poznání pravdy, o dobro. Děti hluboce vnímají jejich úsilí a oceňují ho. Touží po lidském kontaktu – aby se dospělý k dítěti choval autenticky, přirozeně, odhalil se ve své pravdivosti. Ten VZTAH, lidský kontakt je asi tím nejdůležitějším, co můžeme teď dítěti poskytnout. A to dokáže každý, kdo se o to bude pokoušet.
Kde k tomu brát síly?
Právě z tohoto lidského kontaktu! Vřelý lidský kontakt je pramenem životních sil! Sem si choďte pro živou vodu! A pokud jako v té pohádce žába sedí na prameni? I ta žába touží po vysvobození. I zde je třeba se rozhodnout, jestli tu žábu, a s ní i celé království, chci vysvobodit a svou lidskostí ji proměnit v princeznu. Anebo dál chřadnout žízní.
